Když se tehdy slavná družina udatných bojovníků pod vedením kapitána Brena vydala do temných lesů najít poklad, netušili, co všechno je během těch pár dnů potká. Na ten nápad přišel Garvan, kapitánův dobrý přítel a zástupce, který pomocí své podivné mapy vedl jednotku vpřed.
Putovali mnoho dní, než došli na ono místo kdesi v lesích a kolem nich se začala pozvolna opřádat tma. Prohledávat neznámý terén byla statečná jednotka zvyklá a šlo jim to od ruky, ale poklad ne a ne najít to, po čem pátrali. V tom něco zaplálo a znovu uhaslo mezi kmeny stromů. Co to bylo? Zmateně a ostražitě tedy následovali jakoby oživlé světýlko, jež vždy chvíli zářilo a zase umíralo v tmách. Došli až k pasece před rybníkem, kde uviděli jeho zdroj. Mladá dívka celá v bílém se toulala jako přízrak u pařezů. Chvíli nevěděli, jak na ni mají reagovat. Je hodná, zlá? Jejich lékař všechny urputně varoval, že je může uhranout! Zjistili však, že je neškodná a představila se jim jako Mira. Už je to prý mnoho let, co zde nešťastnou náhodou umřela, když doprovázela svého otce a jeho kamarády zakopat poklad, který společně získali. Družina se jí vyptávala a snažila se zjistit podrobnosti jeho umístění, ale ona je nevěděla, jen je varovala před horaly v těchto lesích. V jeden moment se zraky všech upnuly k obloze a ke dvěma červeným bodům shlížejícím z oblohy. Posádka zneklidněla, s ničím takovým se předtím nesetkali, ale Mira jim odpověď nedala. Pouze hleděla zpátky na nebe a stále zasněně opakovala něco o znamení rudých očí. Když později odcházeli rozdělat tábořiště, mysleli na slib, co jí dali – vrátí se a pokusí se najít jejího otce, aby její duše mohla v klidu odejít.
Následujícího rána se jednotka chtěla vydat zpátky do lesů lépe prozkoumat zdejší porost. Než však stihli vyrazit, vítr k nim do tábora přivál nečekaného, avšak velmi vítaného hosta. Hraničář Rikodrian, s nímž se již v minulosti setkali, jim, společně se svojí společnicí na cestách motýlicí Klotyldou, doplnil některé chybějící informace o zdejším kraji. Houštiny jsou prý plné horských lidí, barbarů, jenž číhají na kolemjdoucí a při první dobré příležitosti se je snaží zabít, obrat a sníst. Na druhé straně hvozdu žije prý podivný starý poustevník, který vládne magickou silou, díky níž se jej horalové bojí. Prý je moudrý, přebývá zde dlouho a mohl by jim pomoci.
V ten moment byl plán jasný a družina konečně vyrazila. Nezapomněli na předchozí varování před možným nebezpečím číhajícím za každým stromem a… Najednou je přepadla skupina divochů a strhla se mela! Šípy lítaly vzduchem, meče o sebe řinčely, někdo se jen o vlásek vyhnul letící sekeře a kapitán Bren přes vřavu boje křičel rozkazy. Útok byl náhlý, ale ne nečekaný. Jednotka skvělých bojovníků v králových službách brzy získala převahu nad celou akcí a netrvalo dlouho a celou nepřátelskou sílu rozdrtili! Radosti bylo mnoho, dokud se neohlédli na svého velitele. Přes veškerý lomoz si nevšimli, že byl v boji zraněn. Kapitán je udatný válečník a jenom díky svým mnohaletým zkušenostem se vyhnul dobře mířené zákeřné ráně, která by jej na místě zabila. Bohužel však neuhnul dosti… Hrdinové museli jednat. Museli jejich velitele co nejdříve dostat zpátky do ležení za felčarem. Hluboká rána ve stehně stěžovala Brenovi chůzi, ale jeho pobočník Garvan i zbytek družiny u něj byli na každém kroku.
V táboře všichni čekali na verdikt lékaře, jenž si okamžitě nechal raněného dovléct do svého stanu a řádnou chvíli nevycházel. Když se tomu tak konečně stalo, měl pro ostatní dvě zprávy – kapitán se vyléčí a je již mimo ohrožení života, avšak léčba zabere čas a nebude teď schopen je doprovázet. Proto veškerá tíha velení padla na bedra jeho přítele ve zbrani Garvana. Ten se rozhodl reagovat prakticky: Oddíl bude pokračovat ve svém úkolu v pročesávání lesa. Bude postupovat opatrně, aby nedošlo k dalším nehodám a cestu jim bude ukazovat hraničář Rikodrian, který se vyzná ve zdejší krajině. Dojdou až k postevníkově chýši, získají potřebné zprávy a ty poté sdělí v táboře. Na to se pak sám odebral kdesi do lesa s nejasným vysvětlením o prohledávání okolí tábora.
Co na plat, on byl teď ve velení a rozkaz dostali. A taky se podle něj zařídili. Přes několik dalších potyček s místními divochy si celá skupinka snadno klestila cestu lesem bez žádných problémů až k onomu starému přístřešku. Muž, jehož hledali, byl vážně podivný. Žil zde dle všeho sám až moc dlouho a jednotce trvalo, než upoutali jeho pozornost a přiměli jej přestat se bavit s lebkami v jeho chýši. Dostat z něj něco kloudného dalo taky práci. Představil se jim jako Figas, pověděl jim o fungování ve zdejších lesích, a hlavně jim vysvětlil způsob, jakým se k pokladu můžou dostat. Trik spočíval totiž ve třech indiciích, díky nimž by zjistili jeho polohu. Družina na něj musela zanechat značný dojem, protože se s nimi rozhodl uzavřít dohodu – on jim dá první krystal a s ním způsob nalezení truhly s pokladem a oni mu přinesou jeden přívěsek, který by měl být uvnitř uzamčen. Nebylo o čem více jednat a skupina válečníků se vracela do tábora s jasnější vidinou toho, co mají před sebou. V cíli všechno vypověděli a dali hlášení kapitánu Brenovi, jenž byl stále upoután na lůžko. Ten se podivil, že Garvan s nimi nebyl, ale okamžitě převládl pocit hrdosti na svoji jednotku. Zjistili mnoho důležitých věcí a zachovali se statečně. Ověřilo se ale také, že houštiny jsou opravdu plné divochů, jenž je napadali i po cestě od poustevníka. Štěstí přeje připraveným, a proto byl trénink se zbraněmi příjemný a užitečný způsob, jak se co nejefektivněji zesílit. Cvičně bojovali mezi sebou za případných rad Rikodriana či Brena, který si nemohl takovou podívanou nechat ujít.
Jelikož se Figas zmínil, že by se další krystal možná mohl nacházet kdesi v podrostu, rozhodla se družina po skončení rozcvičky pročesat les, co nejdůkladněji to šlo. Po několika hodinovém hledání nacházeli pouze suroviny pro tábor a pro ně samotné. Sice tyto věci jindy velice vítali a těšili se na magické schopnosti, které jim dávají přísady, ale dnes tomu tak nebylo. Jednotlivé skupinky střídavě naráželi i na Garvana, jenž měl vždy po ruce mapu, která je sem poprvé zavedla a něco si mumlal pro sebe. V moment, kdy se ale kdokoli přiblížil a upoutal jeho pozornost, tvářil se, že nic nedělá a poslal je pryč. Od té doby, co připutovali na toto místo se choval podivně. Pořád prozkoumával každé křoví, plašil se a znervózněl vždy při tom, kdy ho kdokoli oslovil…i Miry se divně ten první večer stranil. Koukala se na něj, a on jakoby nedokázal vydržel tu tíhu.
Při všem tom únavném hledání najednou zaslechli dusání a řev mezi stromy. Rychle popadli své zbraně a připravili se k útoku na horaly. Opravu za chvíli vyběhli dva zpoza stromů, ale tentokráte nemířili k nim s úmyslem je zabít. Ne, tentokrát měli dosti práce s tím, co se řítilo za nimi. Stvoření, které spatřili, bylo jednou asi jedním z obyvatel zdejších hor. Bylo ale větší, robustnější, obalené v dlouhé kůži, s dlouhými zacuchanými vlasy a vousy a šílenýma očima…čtyřma jasně rudýma očima, jež náhle upřelo na naše válečníky. Stihli jen v rychlosti pomyslet na včerejší znamení rudých očí na obloze a Mirina slova, než ta nestvůra zaútočila i na ně. Zuřivá vřava nebrala konce. V tuto chvíli nezáleželo, jestli byl jeden voják nebo horal, měli teď stejného nepřítele. Rvali se, řvali a bestie jim odpovídala nehoráznou silou, proti jaké Brenova jednotka ještě nestála. Měli ovšem výhodu – bylo jich víc. Rychle přišli na to, že bude nejefektivnější, když bytost obklíčí a uzavřou v kruhu. Bitka trvalo dlouho, ale při každém dalším výpadu šlo poznat, že mutantovi přece jenom dochází síly. Z každé strany se proti jeho tělu vyřítila hbitá čepel a nestvůra se s hlasitým duněním sesunula k zemi.
Unavení vítězové se nestačili ani rozhlédnout po těch dvou horalech a ti už mizeli pryč mezi stromy. Na jejich pronásledování jim nezbylo dost energie, nedalo se nic dělat. Obrali tedy mrtvolu a vydali se společně do tábořiště. Felčar měl to odpoledne dosti napilno. Když z lesa vyšla jiná průzkumná skupinka, pomalu své spolubojovníky v ležení nepoznávali. Nesli však dobré zprávy a něco, co všem dodalo elán. Dokázali najít u jednoho vykotlaného stromu další indicii. Už jen jedna a jejich mapa k pokladu bude kompletní! I Garvan se navrátil a přidal se k všeobecné radosti, dokud si ho nevšiml kapitán Bren. Vyčetl mu, že nebyl u jeho jednotky v moment, kdy ho potřebovala a žádal o vysvětlení. Tohle mu nebylo podobné a kapitán to dobře věděl. Jeho přítel ve zbrani se za své chování omluvil a přiznal chybu. Chtěl jenom pomoci v hledání a nečekal, že se situace vyvine takto. Nakonec se vše urovnalo, bylo zbytečné se rozčilovat kvůli něčemu, co už nikdo nezmění. Tábořiště se uklidnilo, všichni si šli odpočinout a obloha se začala oblékat do temného hávu noci. Nebe bylo za chvíli temné jako nejčernější inkoust a na les i jeho okolí stále shlížely ony krvavě rudé oči.
Tmu prořízl Rikodrianův hlas. Šel se v přítmí projít a uslyšel horaly. Zvědavost jej popoháněla dál, až dorazil na kraj mýtiny, na níž spatřil divochy, jenž se za divných zpěvů a něčeho, co vypadalo jako začátek rituálu, domlouvali, jak pod rouškou noci na ně zaútočí a zmasakrují je. Tomu museli zabránit. Vydali se tedy stíny směrem, který jim ukazoval hraničář a zanedlouho je sami zahlédli. Na otevřeném prostoru před nimi plály pochodně a uprostřed za mumlání, pokřiků a dupání byla tlupa horalských bojovníků vzhlížející k podivné stařeně. Žena jediným mávnutím dýky ve vzduchu poté umlčela muže před ní a ostrá čepel projela srdcem, které náhle dřímala v ruce. Krví, jež vytékala z orgánu začala potom pomazávat divochy a promlouvala k nim tou zvláštní řečí. Jakmile ustala, pronesla jasně a srozumitelně to, čeho se jednotka obávala. Žehnala jim a dodávala sílu k útoku. Chtěla po nich, ať družinu zabijí, ať ji zničí se zemí. Muži řvali jako omámení a byli připraveni naplnit přání jejich Velké Matky a uchránit svoje území.
Družina nemohla čekat déle, musela využít výhodu překvapení, než bude pozdě. Na popud Rikodriana vykročili proti nim a zavládl chaos. Tma ztěžovala viditelnost a jediný zdroj světla bylo světlo pochodní. Každá strana křičela rozkazy a při každém střetnutí zbraní se v naleštěných čepelích odrážely hrozivé plameny. Horalové se snažili kněžku držet vzadu a chránit za každou cenu, ale válečnici je bez bázně častovali ranami a mohutnými seky. Stalo se, že někteří členové družiny dokázali i zabít divocha. Ten ovšem se co nevidět znovu jako kouzlem zvedl a zaútočil na ně zezadu, když to čekali nejmíň. Přesto řady barbarů řídly, až se objevila cestička až k Matce vzadu. Šlo vidět, že stařena nebyla zvyklá bojovat, přesto však sáhla po meči v moment, kdy na ni začaly naše jednotky dotírat. Prskala a škrábala jako kočka, ale nebylo jí to nic platné. Stačil jeden nenápadný voják schovaný ve stínu a… Šamanka vykřikla a horalé se zastavili. Skupina bojovníků využila v rychlosti jejich zaváhání a zasadila těm, co ještě stáli, poslední ránu. Bylo po boji a bylo na čase sebrat věci a odejít dříve, než by se objevili případní další protivníci. Při odchodu se jim světlo pochodní odrazilo v něčem lesklém, až je to píchlo v oku. Mezi všemi uloupenými věcmi ležel vedle oltáře…krystal! Poslední dílek skládačky. Všichni byli v tu chvíli ale už tak vyčerpaní, že jej jen sebrali a při přesunu se domluvili, že celou záhadu pokladu vyřeší zítra ráno.
Celé ležení se probudilo do klidného rána. Žádní horalé, žádná monstra a les byl tak svěží, jako by se včera nic nestalo. Pouhým důkazem o předešlých útrapách byly tři krystaly, které leželi před družinou. Dali se tedy do práce. Přikládali je k mapě, zkoušeli, jestli lomem světla neobjeví tajný vzkaz, když náhle jednomu z nich vypadl jeden z ruky. Rozbil se a zevnitř vypadl nějaký podivný symbol. Udělali to tak i se zbývajícími kameny a hned měli tři malůvky. A protože byli vnímaví, všimli si i jisté podobnosti na okraji Garvanovy mapy, jež byl těmi značkami posetá. Už už byli možná i blízko vyřešení záhady, ale bohužel byli vyrušeni Mirou.
Ta poslechla jejich naléhání z minulého setkání a snažila se si co nejusilovněji vzpomenout na jméno svého otce, které tak dlouho neslyšela. Figas. Jednotka si uvědomila všechny spojitosti a vypověděla dívce o všem. Miřina duše byla jen tak nadšená, jak jí její přízračná podoba dovolila. Rozpovídala se dál. O tom, jak byl vždy vlídný a měl rád žlutou barvu… Poprosila družinu, jestli by jí nedokázali přinést ty žluté kvítky rostoucí nedaleko předtím, než oni přimějí jejího otce přijít a propustit ji do říše mrtvých. Slíbila jim za to své slzy štěstí stvořené ze vzpomínek na tehdy šťastný život. A tak se i stalo. Duch dostal hotový koberec žlutých kvítků a slzy radosti tekly z jejich ledových tváří přímo do dlaní válečníků.
Dopoledne zavítal stejně jako včera do tábora host, avšak tentokráte velmi nečekaný. Všichni v rychlosti sáhli po svých zbraních, když se u hranic tábora zastavil sám král horských lidí s rukama zvednutýma ve smířlivém gestu. Vyslechli si ho tedy. Horský vůdce se s nimi přišel domluvit, a dokonce poděkovat a poklonit. Jeho lid uznal jejich sílu, jež byla znát ve střetech s nimi, v nichž zabili monstrum, které bylo jednou jedním z jejich řad, než je začalo ohrožovat a stalo se nezvladatelným. I zabitím staré čarodějnice jim pomohli vrátit kmenu řád a vlastní vůli. Sklonil se tedy před velkými válečníky a žádal je pouze, aby brzy opustili jejich území a nebrali jim jej. To si naši hrdinové předtím neuvědomili. Zakopali tedy s kmeny válečnou sekeru a domluvili se, že již brzy odejdou zas dál.
Chytrý Rikodrian mezitím přišel na rébus, jenž odkrýval cestu k pokladu a odpověď měli celou tu dobu před nosem. Samotná mapa totiž napovídala, že při jejím přeložením se díky díře, která vypadala jako vada způsobená stářím papíru, bylo jasně viděno místo uschování pokladu. Kapitán Bren stojící opět na svých trochu ztuhlých nohách je nemusel moc pobízet. Celá skupina vyrazila nadšeně do lesa, kde na ně již nečekalo žádné nebezpečí, jen dlouho slibované zlato. Garvan určil nadšeně oblast a hledali. Listy a větve lítaly vzduchem a plašily lesní zvěř, když tu náhle někdo o něco zakopl. Truhla nešla ani vidět, jak byla za ta léta schovaná v hlíně – jen kousíček jejího víka čouhal ven. Hrabali hbitě a coby dup měli celou truhlici venku i s pokladem. A že to teda byl řádný poklad! Kapitán Bren měl co dělat, aby si ukočíroval zvlčilou jednotku. Zvláště ho zarazilo, když samotný Garvan měl stále snahu mu schránku brát z rukou. Všechny dokázal srovnat příkrým pohledem a zahalesal, že úlovek rozdělí. Kdyby mu to ostatní nepřipomněli, málem by si ani nevzpomněl v tom chaosu na Miřin přívěšek. Opravdu tam byl. Opatrně tedy řetízek vyňal a nechal skupinu, ať mu ukáže cestu k poustevníku Figasovi.
Toho nalezli již na cestě k nim. Vypadal více při smyslech než při jejich prvním střetnutí. Jakmile zaregistroval truhlici nesoucí v jejich rukách, zeptal se jich na řetízek a ti mu jej bez řečí dali. Pohledem upnutým na něj se rozhovořil o minulosti. O tom jak on se svými dvěma přáteli se zmocnili kdysi pokladu velkého loupežníka a všichni se rozhodli jej na nějakou dobu úkryt. Bohužel při putování ve zdejší nebezpečné krajině se jeho zraky příliš upínaly na blyštivé mince, a ne na svou dceru, jež se kvůli jeho malicherné chybě utopila bez toho, aby si toho pořádně povšiml. V potyčce s horaly poté přišli o jednoho z nich vinou… V tu chvíli se Figas zadíval kdesi dozadu za hlouček, jenž se před ním vytvořil. Když se ohlédli, uviděli nejistý pohled Garvana, který se snažil skrýt za nimi. Poustevník se prudce rozzuřil. Bez varování vytasil meč a namířil jej na dávného kamaráda. To on, to kvůli němu zemřel jejich přítel. Kvůli jeho posedlosti tím zlatem je zatratil všechny! Garvan nezůstal pozadu a taky se chopil svého břitu. Bránil se, řval, že to nebyla jeho chyba. Už od začátku to byl jeho poklad! Patřil jeho otci, velkému banditovi. Měl na něj právo a stále má! Byli by se bývali poprali, kdyby do celé situace nezasáhl kapitán Bren. Vstoupil mezi ně a začal celou situaci řešit.
Po nalezení pokladu se vydali všichni na cestu zpět do tábora po cestě zamířili k Figasovi, aby mu dali onen řetízek, a on si opravdu rozpo pominul na svoji dceru a vydal se s dobrodruhy zpět. Všiml si ovšem že s nimi jde někdo koho zřejmě znal a ještě ho zde neviděl byl to Garvan. Ukázalo se že garman patřil k těm 3 kteří zde kdysi dávno přišli a nebo s nimi měl něco společného, figa z její obvinil z toho že zde zemřela jeho dcera a že poklad si chtěl nechat pro sebe. Grvan se bránil, že to nebyl jeho úmysl ovšem situace tehdy nastala vlivem okolností tak že toto místo opustil a vrátil se až nyní. Málem došlo na souboj mezi Figasem a Garvanem, vše zastavil kapitán bren. Uvědomil si že počínání gargana a jeho záměr vyřešit jsou to podivnou mapu a najít poklad nebyl úplně náhodný a že vlastně vtáhl celou jednotku do velkého nebezpečí kvůli něčeho co si myslel že bude jeho. Naštěstí zde poklad opravdu byl a držel jej pevně v ruce kapitán Bren, ale i tak se Garvan a Bren se zlou rozešli a kapitán gargana propustil ze služeb královské jednotky.
Nadešel čas loučení. Figas se nejistými kroky vydal za skupinou válečníků k hrobu své dcery. Bylo to pro něj těžké se k tomu místu přiblížit a vůbec nebyl připraven na střet tváří v tvář s tou, kterou tak zklamal. Nestačila se ani k němu pořádně otočit a on jí okamžitě padl k nohám vzlykajíc žádající o odpuštění, zatímco je celá skupinka tiše obestoupila. Dívka byla ráda za to, že opět vidí svého otce, ale cítila už, jak k ní Smrt vztahuje vlídnou ruku. Nevzmohla se tedy na nic víc než chlácholení otce. Nečekala, že ji i obejme, a i když již nemohla cítit lidské teplo, vítala ten pocit. A tak se rozloučili. Poustevník pověsil řetízek na její hrob, sklonil hlavu a začal se modlit za její duši. Když ji pak zvedl, byla už pryč. Zmizela v jemném poryvu vánku.
Figas se také po chvíli odporoučel. Říkal, že když teď může zase znovu normálně žít a fungovat, mohl by začít u své chaloupky. Řekli si své „sbohem“ a „díky“ a zmizel mezi křovisky. Hraničář Rikodrian následoval jeho příkladu, ovšem udatné skupině slíbil, že se zase brzy jejich cesty zkříží – prý tentokrát snad v milejší situaci. Ani jednotka zde již neměla důvod zůstávat. Poklad si s pomocí kapitána Brena spravedlivě rozdělili, tábor sbalili a pomalu vyšli na rozkaz směrem k východu z lesa. Každý toho měl mnoho nad čím přemýšlet. Nad horaly, nad pokladem, nad Mirou a jejím otcem a nad zrádcem Garvanem, kterému je kdovíkde konec. I když vyšli z přítmí stromů na sluncem zalitou louku, kapitánovu tvář od toho incidentu jako by stále zakrýval temný stín. S nikým o tom nemluvil, ale šlo poznat, že třeba při tiché noční hlídce někdy myšlenkami zabloudil k bývalému příteli, na němž mu přes to všechno stále záleželo…
Přes to veškeré útrapy, dobrodružství, a ještě mnohem víc jeho jednotka udatných a chytrých bojovníků putovala dál s cílem již předem daným. Do městečka jménem Větrov.