Zápis z kroniky kapitána Brena, píše Matěj armádní písař.
Je chladná zima roku 980 a král Roden II., zvaný král cizinec, na následky těžké nemoci umírá. Ať žije jeho nejstarší syn a nový král Erevan I. Jeho první vůlí je, aby byly plné pokladnice a věhlas, které jeho otec získal na dlouhých cestách, užity ku zvelebení říše a navrácení pověstného majestátu, kterýmžto ve světě kdysi tak proslul. První část financí tak využil ku zpravení hlavních cest a opravě tvrzí, jejichž úkolem bylo bránit naši zem. A já, kapitán Bren, jsem byl novým panovníkem pověřen, abych sestavil skupinu bojovníků a spolu s nimi dohlédl na opravy jedné z tvrzí.
Byl jsem vyslán na okraj našeho království, ale nestěžuji si, jsem oddaný našemu novému králi. Při cestě tam jsme slýchali o tomto místě zvěsti o temnotě, která zde prý pohltila vše živé, o neklidných duších a magicky nadaných bytostech. Věřím, že to jsou vše jen výplody bujné fantazie místních. Proč se však posádka tak dlouho neozývá? Mým úkolem je to zjistit.
Dne 15.7. 981
Když jsme dorazili, byla Poslední tvrz opravdu dlouho opuštěná a příroda si ji začala brát zpět. Ihned jsem vydal rozkaz k obnově brány a vyspravení děr v opevnění. A začal průzkum místa. Nikdo zde opravdu není. V mé mysli zůstává znít otázka, kde skutečně skončila jednotka, která zde měla být.
Naštěstí jsem pro lepší orientaci od místních koupil mapu okolí, na kterou jsme mohli značit. Dalším neméně důležitým úkolem bylo uvědomit ostatní o pevném řádu, který zde bude, pro lepší pohodu všech, panovat. Posledním bodem programu toho dne bylo pozvednout morálku mužstva a tak Garvan udělal seznamovací aktivity, během kterých jsme se mohli navzájem lépe poznat a navázat bližší vztahy, jež nám snad společný život na tvrzí usnadní.
Dne 16.7. 981
Dnešního dne jsme se pustili do odklízení trosek a prozkoumávání ruin, mezi kterými byl objeven vchod do sklepení. K mému zděšení se zde ale neschovávaly jen staré sudy, zatuchlina a plísně, ale i ozbrojený kostlivec,¨. Zaútočil na nás a jen díky odvaze a spolupráci jsme byli schopni ho porazit. Třešní na pomyslném dortu byly už jen vzteklé krysy v jídelně a jedovatý oblak v něčem, co kdysi bývala laboratoř. Posledním hrůzným výjevem toho dne, a snad i celého pobytu zde, byl duch knihovníka, se kterým jsme se nepohodli a poštvali ho tak proti sobě. Osobně jsem z toho neměl dobrý pocit.
Už mně svrběly prsty, abych někoho vyslal poslat se vzkazem králi o zdejších poměrech, ale sotva jsme vykročili za bránu, zahlédli jsme v dáli nějaký temný přízrak s havraním zobákem, který se právě vznášel nad zraněnou srnou. Jen tak tak jsme se stihli vrátit zpět do relativního bezpeční, ale mám neblahé tušení, že to už o nás ví…
Aby toho nebylo málo, odpoledne nás navštívil šlechtic Rikner van Selehos se svou chotí Astorií. Pro zlepšení nálady a morálky jsme uspořádali na jeho počest turnaj s oslavou, která se zvrhla v okamžiku, kdy byl šlechticův pobočník obviněn mými bojovníky za osnování vraždy. Řešení takto vážného činu muselo být odloženo na další den. Pro všechny případy jsme šlechtici o žádné nadpřirozené aktivitě neřekli.
Tuto noc zde budeme muset všichni zůstat a doufat, že se ráno probudíme živí a zdraví. Malou jiskru naděje nám dodala návštěva dvou zdejších obyvatel – zvláštní víla Nixie a zraněný hraničář Rikodrian, kteří nám celou situaci zase o trochu více objasnili. Někteří vojáci cítí temnotu za hradbami. Sám nemohu uvěřit, že jsem rád za přítomnost podivné víly na naší tvrzi.
Dne 17.7. 981
Dnes jsem byl požádán, aby nejlepší lučištníci, kteří předešlého dne vyhráli turnaj, doprovodili šlechtice na lov do místních lesů. Když odešli s Riknerem, setkali se nejen s divokou zvěří, ale i se zradou pobočníka, jenž se mé bojovníky pokusil zlákat na svou stranu, aby zabili pana šlechtice. Ti se však nedali a v souboji ho porazili. Po příchodu zpět na tvrz to oslavili hostinou z ulovené zvěřiny a od choti šlechtice obdrželi jako projev díků drahokam obrovské ceny, kterou mají užít ku zvelebení svého nynějšího domova.
Druhá část jednotky, která nešla se šlechticem na lov, nabídla šlechtické služebné Julii doprovod na farmu k jejímu otci, sedláku Johanu, se záměrem se po cestě podívat, kde skončil ztracený vůz se zásobami. K mému zděšení jsme zjistili, že jej přepadl vlkodlak! Rychle jsme tedy odvedli Julii na farmu a vrátili se zpět na Poslední tvrz s novými informacemi. Všichni jsme pak na kraji lesa zahlédli temnou bytost.
Ještě toho podvečera jsme se se šlechtickým párem rozloučili a doufali, že ve zdraví dojedou zpět na svůj zámek.
Zase sami
Po jejich odjezdu a zaslouženém odpočinku, si bojovníci usmysleli, že zkusí ducha knihovníka udobřit. Byla už tma, když pro tyto účely začali dělat rituál, kterého se musel každý zúčastnit. Odměnou jim bylo otevření skrytých dveří a nahlédnutí do vize minulosti. Tam se z bílého oparu zhmotnila vize ženy, možná mladé půlelfí čarodějky Melisy, která se pokoušela připravit jakýsi záhadný lektvar. Sama už ani nevěděla, kdy naposledy se jí dílo podařilo a kolikrát po ní její učitelka Uršula vyžadovala trpělivost. Melise už pomalu docházela trpělivost, když tu se najednou z tmavého rohu sklepení vynořil hrozivý stín, který k mladé dívce nenápadně natáhl průzračné pařáty a začal ji jako loutku ovládat. Aniž by o jeho přítomnosti věděla, namíchala konečně to, co potřebovala a s patřičnou hrdostí vítězně vykřikla “A teď se ukáže, kdo je větší čarodějnice!” A temný stín se jen ďábelsky pousmál. Její zlý smích nám dlouho zněl v uších.
Po tomto výjevu jsme měli ještě více otázek než prve. Co to bylo za čáry? Co se vlastně odehrálo? A souvisí nějak všechny události spolu?
Nervózně jsme pokračovali zasypaným hradním sklepením dál, kde už na nás čekala vykradená hrobka, několik záhrobních rytířů s přisluhovači, kteří nejspíš bránili poslední zamčené dveře. Ty jevily známky, že se do nich někdo před dávným časem chtěl dostat na mnoho způsobů, ale ony i přesto nepovolily. Ani nám se nepodařili otevřít, moje posádka říká že asi budou zapečetěné mocnou magií.
Dne 18.7. 981
Dopoledne jsme museli kvůli surovinám na opravu tvrze, navštívit obra Horgota. Ten nám sdělil, že už delší čas není v okolí nic moc k snědku a trpí tak ustavičným hladem. Nabídl tedy bojovníkům, že pokud mu něco uvaří, pomůže jim. Ti souhlasili a společnými silami obrovi uvařili nad táborákem dva kotlíky zeleninové polévky, za kterou se jim Horgot odměnil hromadou kamení.
Odpoledne se hradní posádka vydala přes skřety spálenou vesnici, kde je zastavil podivný přízrak mrtvého obyvatele. Ten jim sdělil, že mu zlí skřeti vzali domov a zabili ho. Přislíbil jim svůj měšec plný zlaťáků, pokud ho pomstí. Mí muži (a ženy) mu přislíbili jeho pomstu a pobili nedaleko sídlící skřety, kteří právě slavili. Přízrak jim poděkoval šíleným jásotem a změnil se v popel. Žádné zlaťáky jim nedal, ani oni nic cenného nenašli.
Po této události se bojovníci vydali k staré čarodějnici Uršule, která jim poodhalila minulost zdejšího kraje a navedla je na Kameny moci a její zlem pokřivenou učednici Melisu.
Dne 19.7.981
Bojovníci se dnes opět pustili do odklízení trosek a zvelebování tvrze. Mezi sutinami se opět nacházel nemrtvý rytíř, kterého už po dřívějších zkušenostech dokázali hravě porazit. Po opětovném prozkoumání magických dveří se rozhodli odpočinout a trávit čas u nedalekého jezera. Ten den jsem si moc dobře s jednotkou oddechl.
Dne 20.7. 981
Dopoledne navštívil tvrz pochybný obchodník, od kterého si bojovníci koupili křišťálovou kouli. Tu využili vzápětí. Na cestě k doupěti vlkodlaka potkali žabáka, tedy kouzelníka, kterého zaklela právě Melisa. Křišťálovou koulí ho osvobodili a on se jim za to odvděčil tím, že luskl prsty a zmizel. Trochu zklamaní a naštvaní šla má posádka dál, když ji v polovině cesty přepadl právě onen vlkodlak, kterého se jim po dlouhém boji podařilo zahnat pryč. Někteří však za to zaplatili svým zdravím – vlkodlak je pokousal a tím je nakazil svým prokletím.
Až následně v jeho doupěti našli deník, ve kterém byly poslední zbylé útržky sešitu mladého muže, v nichž se zpovídá nejen ze své lásky k místnímu děvčeti, ale i nenávisti k proradné čarodějce, která chtěla jeho lásku jen pro sebe a za neopětované city se mu pomstila tím nejkrutějším způsobem. Zneužila jeho důvěry a s nabídkou přátelství mu podala pohár otrávený vlkodlačím jedem. Až do své smrti bude na půl v podobě zvířete a na půl v podobě lidské bloudit po kraji a ničit vše, co tak miloval a bylo mu drahé. Nebylo pochyb, že onou čarodějkou je právě Melisa.
Odpoledne naše jednotka šla do opuštěného dolu těžit železo. V dole potkali trojici trpaslíků, nad kterými vyhráli v kostkách nějaký ten stříbrňák. Posléze natěžili železo i drahokamy, ale na cestě zpět do Poslední tvrze je přepadla banda loupežnického krále Barnabase. Větší část jednotky utekla zbaběle do tvrze, ale hrstka odvážných se jim vzepřela. Po lítém a nemilosrdném boji však byli zajati. Barnabas si sliboval odměnu za zajatce, a tak vyslal posla k nám na tvrz se žádostí o vyplacení 200 stříbrnými mincí. Peníze se nakonec vybrali, i když mezi ostatními se šuškalo, že mu nevěří.
K večeru se situace vyhrotila
Mezitím se ve skrýši loupežnického krále stala hrozivá událost. Do jeskyně se vkradla temná bytost tvořená černo černým stínem. Napadla bandity, a to dalo zajatcům šanci na útěk, čehož náležitě využili. Když se vraceli na tvrz, potkali vyslance se mnou, kapitánem Brenem, kterýžto jsem šel na místo předání. Nikdo z dalších loupežníků však nedorazil. Výkupné jsme loupeživému vyslanci uzmuli a já náležitě statečnou skupinu odměnil.
V noci šli všichni na stezku padlého rytíře. Podle našich informací nám umožní projít magickými dveřmi. Šlo se dlouho lesem a jednotka se rozdělila na menší části. Sešli jsme se až u strážní věže blízko blat a močálových jezer, kde k nám promluvil přízrak onoho padlého rytíře. Zjistil jsem, že během cesty někteří z posádky byli prokleti temnou bytostí…
Dne 21.7. 981
Dnes se dobrodruzi rozhodli rozdělit. Jedna skupina se vydala do prastarého chrámu, který prohledali a nalezli část deníku již zesnulého kněze, jenž dlouhé roky navštěvoval tvrz, dokud mu jeho známá čarodějnice a bylinkářka Uršula nepředstavila její novou půlelfí učenkyni Melisu. Sirotu s pochroumanou minulostí, která hledala své místo ve světě a bohužel, nalezla jej v zakázané magii. V neukojitelné touze stát se nejmocnější bytostí světa začala veškerý svůj um obracet proti všemu a všem, kdož se na ni byť jen špatně podívali. Až od ní nakonec dala ruce pryč i Uršula. Kněz nikdy nepřestal věřit v nápravu Melisiny ztracené duše. Tušil, že za tím má prsty něco víc, něco temnějšího a možná i z jiného světa. Třeba to jen využilo dívčiny křehkosti. Vždyť v každém je aspoň kousek dobra. Stačí ho jen najít. Dále v deníku zmínil mladého chlapce Viktora, ke kterému Melisa chovala vřelé city, ale on jí je neopětoval. Poté mladík zmizel a již se neukázal… skupina zde nalezla i Pohár andělů a porazila rzivého netvora, který jej střežil.
Druhá skupina šla do posvátného háje, kde narazila na řadu různých překážek. Již na začátku cítila že háj ovládla temnota a cesta se stávala nebezpečnější a nebezpečnější. Nejprve museli porazit masožravé rostliny. Pak zahnali velké hejno strak, které se jim snažilo vzít lesknoucí se předměty. Nakonec stanuli před hustou mlhou, jíž museli projít. Na druhé straně se následně utkali s šíleným mužem, který zde žije. Byl to nějaký kněží a strážce onoho háje. Nakonec nalezli na kamenné tabulce další části informací o Kamenech moci.
Závěr příběhu
Na konci dne se opět všichni setkali a díky rituálu se jim podařilo otevřít magické dveře ve sklepení. Za nimi byla, zamrzlá v čase, čarodějnice Melisa, kterou ale bojovníci netoužili zabít. Věřili, že není tak zlá, jak se na první pohled jeví a pokusili se od ní dozvědět spíše nějaké informace o tom temném přízraku, co v kraji řádí a o událostech dávno minulých.. I když se už zdá být nebezpečí zažehnáno, musím se sám sebe ptát, udělali jsme dobře? Nebo je nebezpečí blíže, než si chceme připustit?
Co bylo dál?
To se dozvíte na dalším ročníku nebo našich víkendových akcích neboť příběh u nás nikdy nekončí.